Přední znalkyně šumavského sklářství, jemuž se věnuje od 80. let 20. století. Vystudovala historii a český jazyk na Univerzitě Karlově v Praze. Více než dvacet let spravovala sbírku skla v Muzeu Šumavy, pořádala a pořádá sbírky skla a sklářské expozice i v dalších muzeích Plzeňského a Jihočeského kraje. Svou širokou znalost muzejních sbírek a rozsáhlé studium v archivech zúročila v řadě vědeckých článků a zejména v knize Šumavské sklářství v roku 1996. Má na svém kontě také desítky sklářských výstav v České republice i v zahraničí. Její kniha Příběhy šumavských sklářů je zdánlivě lehkým a místy zábavným vyprávěním příběhů o šumavských sklářích, ale v mnoha detailech i shrnujících závěrech rovněž výsledkem dlouholetých studií. Nenechá vás na pochybách, že na výlet do sklářské minulosti Šumavy nás zve průvodce z nejpovolanějších.
nar. 5. 11. 1917
Rodilý Pražan, absolvent Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, kterému Šumava učarovala natolik, že si ji zvolil za svůj domov.
Třebaže lékařským obvodem mu byl přidělen Strážov spolu s Čachrovem a Javornou, nevynechal jedinou volnou chvilku, aby s batohem
na zádech putoval hraničním hvozdem a poznával i ta nejzapadlejší a tajemná místa. Bohužel mu Šumava nepřipravila jen příjemné
chvilky. Přišly i okamžiky kruté a bolavé. Psala se padesátá léta dvacátého století a svobodná republika, opilá po dlouholetém
válečném běsnění vítězstvím, vyrovnávala účty s nepřítelem. Nemilosrdně. Pro hluboce věřícího člověka, jakým doktor Kaskoun je,
nebylo snadné přihlížet barbarskému konání „vítězů“, ani pozdějšímu vandalskému řádění lidí bez morálky a úcty k historii,
kterému bez milosti podlehly stovky objektů, bývalých domovů, kostelů, kapliček. Střípky vzpomínek, vepsané do stránek knihy
Šumavská putování, budou mnohdy hořkou připomínkou časů historicky nedávných. A přesto z nich vycítíte hluboce lidskou naději
a víru v budoucnost lepší a moudřejší, kterou pan doktor ve svém srdci uchovával.
Šumavu poprvé poznal v roce 1946 jako student a naprosto ho uchvátila. Přibyly další návštěvy, pak dlouhé období lyžařské a téměř tři roky vojny na Gsengetě, Polomu, Starých hutích a na dalších místech centrální Šumavy. Tehdy poznal Šumavu za všech denních i nočních časů, za všech ročních období a za všech možných počasí. A ve značně drsných životních podmínkách. A začal se ptát. Především na staré obyvatele, po nichž všude viděl jen opuštěné a rozpadající se usedlosti nebo vesnice, začal se zajímat o život těchto lidí, sedláků, sklářů, uhlířů, dřevařů, pašeráků i pytláků, prostě všech obyvatel staré, zaniklé Šumavy. Psala se ovšem léta šedesátá a informací bylo poskrovnu. Možnost nahlédnout do bohatství svazků pražského Klementina poskytla příležitost prostudovat spoustu staré literatury o Šumavě, v naprosté většině psané německy. Strávil zde řadu let. Mezitím jako stavař putoval po stavbách dálnice a řady letišť. Přes čtrnáct let s ním v maringotce putovala i Šumava a večerní i noční čtení a zapisování poznámek bylo ideálním odpoutáním od každodenních stresů. Zcela neplánovaně se rodila budoucí kniha Šumavské vzpomínky, soubor vyprávění, spojený tématem lesa, lesního společenství a práce se dřevem.
(1964 v Plzni)
Rodák z krajského města Plzně, v němž prožil léta dětská a studentská, završená inženýrským titulem z VŠSE. Záhy na to,
v roce 1988, přesídlil do Plané, kde žije dosud. Profesí se mu stala ochrana přírody a krajiny a s profesí souhlasí i
koníčky – příroda, fotografování, psaní. Psaní se propojilo s koníčkem dalším – muzikou. Shrneme-li, je autorem písňových
textů kapely Trepka z Nejdku, spolupracovníkem časopisu Vítaný host, pravidelně přispívá svými texty do Tachovského deníku
články o přírodě a krajinách Tachovska. V roce 2005 vydal brožurku s názvem „Pozdravy z ostrova aneb povídání o Slavkovském
lese“. Záliba ve fotografování vyústila ve dvě samostatné a jednu společnou výstavu s motivy Českého lesa, Mže a Blízkých krajin západních Čech I. a
Blízkých krajin západních Čech II. Stejné jméno dal své knižní prvotině s podtitulem
Povídání o krajinách blízkých nejen vzdáleností. Čtenářský zájem ho přivedl o dva roky později k volnému pokračování knihy
s podtitulem Od Českého lesa k Brdům.
(1958 v Sušici)
Absolvoval katedru televizní a filmové žurnalistiky Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy (1981).
Od té doby pracuje – až na krátkou přestávku – jako redaktor a moderátor Československé, respektive České televize.
Pracoval například jako redaktor magazínu Vysílá studio Jezerka, Televizního klubu mladých a od druhé poloviny 80. let
především jako redaktor ekonomické redakce zpravodajství. Moderoval mimo jiné pořady Hospodářský zápisník, Objektiv,
hlavní zpravodajskou relaci Deník ČST, diskusní Debatu, Události, komentáře nebo zahraniční „21“ i pořady Před půlnocí
nebo Interview ČT 24. Nyní se věnuje zejména moderování ekonomických pořadů na ČT 24. K 60. výročí televizního vysílání
u nás moderoval cyklus pořadů Pozor, vysíláme! Natáčí i pro pořad Toulavá kamera, pro který zpracovává především témata
ze Šumavy. Za svoji novinářskou kariéru spolupracoval s mnoha deníky, časopisy, rozhlasem i weby. V roce 2010 vydal knihu
cestopisných fejetonů Objektiv s úsměvem. Volný čas se snaží trávit hlavně na Šumavě, tady jsou jeho základnou Červené Dvorce
u Sušice. Po Šumavě chodí pěšky, jezdí na kole i na běžkách, sbírá knihy, pohledy a mapy se šumavskou tématikou i sklo
z produkce zdejších skláren. Láska k Šumavě vyústila v knize Trefen šumavským genem.
(1972 v Plzni)
V roce 2013 autor knih Dlouhá cesta na vrchol, velká kronika plzeňského hokeje a Modrá a bílá.
Plzeňský rodák a hokejový fanoušek tělem i duší.
V současné době žije v Praze, což v tomto případě chápe jako přitěžující okolnost. Narodil se dva měsíce a devět dní po vítězství
11:0 nad Vítkovicemi v sezóně 1971/72. Jak sám svěřil, na hokeji byl poprvé buď v poslední sestupové sezóně, nebo na sklonku té předchozí,
přesně si to nepamatuje. V době vzniku útoku Táflík-Pata-Černý začal chodit pravidelně a činí tak dosud. Posledních sedm let (od roku 2007)
tom psal týden co týden, sezónu co sezónu, pro ČRo Plzeň. Mezitím: vystudoval historii a archivnictví na FFUK v Praze. Působil v několika
hudebních časopisech v době, kdy to ještě bylo důležité. Byl (a je) dokumentátorem a kurátorem výstav v pražském Popmuseu. Zvláštní znamení:
bez vlastního zavinění se na přelomu tisíciletí stal literární postavou. Už je to pryč. Záznam v registru svazků: 25 let Tří sester
v 25 obrazech (2010, navazuje na biografii skupiny vydanou v roce 2000), 10apůl aneb Ten Zach! (s Petrou Kosovou, 2005),
Večery Pod lampou (2006), Totálně Našrot aneb Příběh naší nejlepší neperspektivní kapely (2011), Příběh zapomenutého průmyslníka - Život a
doba Karla Loevensteina, generálního ředitele Škodových závodů (2011), Pivopedie (ed., 2012), plus řada dílčích publikací.
(*1948)
Světlo světa spatřil v době, kdy se nejslavnější plzeňský fotbalový klub ještě jmenoval Viktorií, ale události naznačovaly, že tomu tak už dlouho nebude.
Na fotbal do Štruncových sadů a Luční ulice začal pravidelně chodit na počátku šedesátých let a od té doby je na těchto posvátných místech téměř pravidelným návštěvníkem.
Viděl zápas s Flamengem, Bayernem Mnichov a byl i u 100. ligového gólu Standy Štrunce. Absolvoval SVVŠ v Přešticích, ale jeho sen vystudovat novinařinu se nenaplnil.
Novinářské práci na bázi amatéra se přesto nevyhnul. Pro Plzeňský deník téměř dvacet let zajišťoval zpravodajství z regionálních soutěží a publikoval materiály z fotbalové historie.
Je spoluautorem knižních publikací „Vzestupy a pády“ (2006), „Plzeňské fotbalové kluby“ (2015), „Plzeňská nej…rekordy, unikáty a kuriozity“ (2013) a dvou ročenek plzeňské Viktorie (2014, 2015).
Je autorem knih „Stoletá cesta k titulu“ (2011), „Fotbalové tažení Evropou“ (2013) a „Plzeňský Beckenbauer“ (2014), Viktoria (2015),
Viktoriáni (2016).